Červenou růží cesta začíná

Cesta jako metafora života se prolíná výstavou umělce Petra Vlacha v zámecké konírně Muzea Vysočiny Třebíč. Autor není výtvarníkem, který zachycuje reálný svět kolem nás, do svých obrazů však zapisuje více či méně konkrétní příběhy, které jsou nehmotnou součástí tvorby. Příběhy lidí nebo věcí s lidmi spojenými jsou propsány dílem prostřednictvím symbolů. Ústředním motivem je člověk převtělený v růži (People like roses), květ růže je odkazem na krásu a rozmanitost lidí, trny jsou znakem nebezpečí, nedostupnosti a obrany. Skrze okna, symbol domova a bezpečí, nám autor předkládá svůj pohled na cestu časem – cestu životem a jeho jednotlivými fázemi. Jednoduchá lineární forma oken, jejíž kompozice zůstává téměř neměnná, je základem vyjádření časové osy životních období. Ta se proměňují prostřednictvím barvy a struktury, podpořená drobnou vizuální úpravou průhlednosti jednotlivých částí. Autor si však již připravil plátna, která lze vsadit do největšího volného oddílu okna – můžeme tedy předpokládat, že dílo Růže – okna se bude postupem času vyvíjet a měnit. Což plně koresponduje se životem jako takovým i změnami, které přináší. Ostatně k první variaci došlo již v průběhu výstavy, kdy byla do dvou objektů instalována plátna, která na téma Dětství a Dospělost vytvořili dětští návštěvníci v rámci doprovodného programu.  

Ústředními obrazy výstavy jsou pak dvě velkoformátové asambláže – Cesty pozemské a Cesty nebeské. Společnost autor symbolicky rozděluje na ty, kteří jdou tzv. s proudem, a na lidi, kteří si vybrali cestu proti proudu. Jejich cesty se potkávají, napojují, kříží nebo naopak končí. Jako protiklad cest lidí reflektuje Petr Vlach ve svém díle vesmír a cesty/pohyb nebeských těles. Obě asambláže spojuje čas, jako relativní veličina, a smrtelnost, respektive protiklad konečna a nekonečna.  

Rozcestí příběhů zapsaných v tvorbě Petra Vlacha se rozděluje do několika směrů. Jsou to příběhy věcí a objektů, které již dosloužily, nekončí však na skládce, jejich další kapitola začíná v asamblážích. Jsou to příběhy lidí výtvarníkovi blízkých, kdy prostřednictvím jejich původních věcí zachycuje svou vzpomínku či vzájemný vztah. A jsou to také globální témata týkající se života společnosti – reflexe snů, postojů, konfliktů či životních stavů. Společným jmenovatelem je nejen hledání a práce s tvarem, barvou a strukturou jako s výrazovým prostředkem, ale především experimentování s materiály samotnými a procesem jejich proměňování. To je cesta, na kterou se Petr Vlach před několika lety vydal, aniž by se vyhýbal odbočkám, u kterých není jisté, zda mu práci zbytečně nezkomplikují, nebo zda ho opravdu dovedou na vytyčené místo.  

Veronika Zábršová Horáková, Muzeum Vysočiny Třebíč